V sobotu (21. května) večer jsme se s naší českou bandou, obývající Porto, objevili na letišti Francisco Sá Carneiro Airport se zpátečními letenkami Porto–Marrakech v ruce. Celkem rychle (ani mě nikdo neosahával) jsme prošli kontrolou, zda si na palubu Boeingu společnosti Ryanair nebereme nějaké zbraně (můj "zabijácký" klíč od bezpečnostního zámku, ozdobený kancelářskou sponkou pro případ nutnosti měnit SIM kartu v iPhone, také prošel). A než jsme se nadáli, tak jsme pěkně z výšky pozorovali pobřeží Atlantiku.
Ani ne po hodince a půl letu to pilot hezky zatočil do vnitrozemí a chystal se na přistání. Někde poblíž africké dálnice. Nakonec se teda ukázalo, že tam skutečně je i menší letiště a my se mohli vydat na pasovou kontrolu. Nevím, jestli se místním policistkám líbilo mé pasové foto, nebo jen nevědeli, jak v počítači, který evidentně "mluvil po francouzsky", vyhledat Česká republika, případně Czech Republic. Ale nakonec se holky marocký shodly na tom, že vyplní République tchèque, usmály se a popřáli příjemný pobyt. Senza, pustili nás do země. :)
Zbývalo najít Hôtel Cecil, kde bychom měli mít nějakou rezervaci. Do centra nás přiblížil parádní "diskobus", a pak už to bylo jen trochu hledání, ale podařilo se. A v hotelu o nás dokonce i věděli, jen odmítli platbu v eurech a s kartovými terminály to tam rozhodně žádná sláva není. Ale naštěstí to tu je samý bankomat a směnárna. Nicméně platba až druhý den po snídani (výborné kakao, pomerančový džus, mátový čaj, bagetka, opravdové máslo, džem, čokoládový kroasan) na terase hotelu, nebyla vůbec žádný problém.
Na samotném městečku Marrakech je vidět, jak je hodně turistické a místní se tu snaží z turistů vyždímat maximum -- pochopitelně peněz, nejlépe marockých dirhamů (MAD), někdy berou i eura, ovšem ne drobnější než "dvouerovku". Ceny na tržišti jsou pochopitelně smluvní a často se dostanete až na polovinu původní ceny, ale musíte se snažit. Nic pro mě. Ještě, že děvčatům to nedělalo problém. Neoficiální kurz na tržišti byl jednotný: 10 MAD = 1 €.
Parádní slevu na luxusní šátek (super matroš) usmlouvala Pája. Ze 450 MAD na 150 MAD. A to krom svého půvabu, také i díky tomu, že boss obchůdku fandí Pavlu Nedvědovi, který je též z Česka. :)
Na místním tržišti seženete skutečně vše: oblečení, módní a bytové doplňky, jídlo, pití, drogy, hodinky, brýle, elektroniku (včetně dostatečného množství zaručeně fejkových bílých iPhonů), koření, drogistické zboží (třeba after-shave v podobě bílého šutru), ...
Na náměstí pak máte možnost zhlédnout řadu atrakcí typu "máme cvičené kobry" či "vyfoťte se s opicí". Pochopitelně za patřičný příplatek. Peníze po Vás budou chtít i malá děcka, která si vedle Vás stoupnou, s prominutím se blbě culí a bez jediného slova Vám podávají ruku s balíčkem papírových kapesníků.
Pochopitelně se nezapomenou zeptat, za kolik velbloudů vyměním tu slečnu, co tam je se mnou. Když odvětíte, že ji za velbloudy nevyměníte, zeptají se: "How many Ferrari?" A když i to odmítnete, tak Vás přátelsky poplácají po ramenou se slovy. "Lucky man!"
Maroko - jiný svět, který je potřeba vidět na vlastní oči. Turisticky fajn, ale za chvíli se budete zřejmě (užíváte-li si prvky moderní doby) opět těšit do "normální" Evropy, kde neuslyšíte 20 hodin denně šílené rytmy stále stejné arabské hudby.
Více fotografií naleznete v mém fotoalbu Marrakech (Maroko 2011).
Letíme do Afriky
Ani ne po hodince a půl letu to pilot hezky zatočil do vnitrozemí a chystal se na přistání. Někde poblíž africké dálnice. Nakonec se teda ukázalo, že tam skutečně je i menší letiště a my se mohli vydat na pasovou kontrolu. Nevím, jestli se místním policistkám líbilo mé pasové foto, nebo jen nevědeli, jak v počítači, který evidentně "mluvil po francouzsky", vyhledat Česká republika, případně Czech Republic. Ale nakonec se holky marocký shodly na tom, že vyplní République tchèque, usmály se a popřáli příjemný pobyt. Senza, pustili nás do země. :)
Zbývalo najít Hôtel Cecil, kde bychom měli mít nějakou rezervaci. Do centra nás přiblížil parádní "diskobus", a pak už to bylo jen trochu hledání, ale podařilo se. A v hotelu o nás dokonce i věděli, jen odmítli platbu v eurech a s kartovými terminály to tam rozhodně žádná sláva není. Ale naštěstí to tu je samý bankomat a směnárna. Nicméně platba až druhý den po snídani (výborné kakao, pomerančový džus, mátový čaj, bagetka, opravdové máslo, džem, čokoládový kroasan) na terase hotelu, nebyla vůbec žádný problém.
Hotelová snídaně
Na samotném městečku Marrakech je vidět, jak je hodně turistické a místní se tu snaží z turistů vyždímat maximum -- pochopitelně peněz, nejlépe marockých dirhamů (MAD), někdy berou i eura, ovšem ne drobnější než "dvouerovku". Ceny na tržišti jsou pochopitelně smluvní a často se dostanete až na polovinu původní ceny, ale musíte se snažit. Nic pro mě. Ještě, že děvčatům to nedělalo problém. Neoficiální kurz na tržišti byl jednotný: 10 MAD = 1 €.
Marocké dirhamy
Parádní slevu na luxusní šátek (super matroš) usmlouvala Pája. Ze 450 MAD na 150 MAD. A to krom svého půvabu, také i díky tomu, že boss obchůdku fandí Pavlu Nedvědovi, který je též z Česka. :)
Na místním tržišti seženete skutečně vše: oblečení, módní a bytové doplňky, jídlo, pití, drogy, hodinky, brýle, elektroniku (včetně dostatečného množství zaručeně fejkových bílých iPhonů), koření, drogistické zboží (třeba after-shave v podobě bílého šutru), ...
Krásný nový šátek
Foto s háďátkem
Obecně jsou místní po turistech jako diví a neskutečně otravní. To neprojdete kolem stánku/obchůdku, aby Vás někdo netahal dovnitř podívat se a koupit si něco právě od něj. Při tom se ptá, jestli jste Francouz, Angličan nebo Španěl. Česko až na pár světlých výjimek neznají. A když ano, tak je to pouze Praha, Pavel Nedvěd a Petr Čech.
Pochopitelně se nezapomenou zeptat, za kolik velbloudů vyměním tu slečnu, co tam je se mnou. Když odvětíte, že ji za velbloudy nevyměníte, zeptají se: "How many Ferrari?" A když i to odmítnete, tak Vás přátelsky poplácají po ramenou se slovy. "Lucky man!"
Maroko - jiný svět, který je potřeba vidět na vlastní oči. Turisticky fajn, ale za chvíli se budete zřejmě (užíváte-li si prvky moderní doby) opět těšit do "normální" Evropy, kde neuslyšíte 20 hodin denně šílené rytmy stále stejné arabské hudby.
Více fotografií naleznete v mém fotoalbu Marrakech (Maroko 2011).
pěkné to máš, Honzíčku :)
ReplyDelete